Stává se mi to nejčastěji tady v Mikulově, když sedím na náměstí u morového sloupu. V zádech cítím bezpečí monumentální hmoty barokního zámku a před sebou mám Ditrichštejnskou hrobku, která jako kdyby se tu omylem vynořila odněkud z italské krajiny. Nad ní se bělají kaple křížové cesty na Svatém kopečku, stále jarně zeleném.