Nemohl jsem se od toho starého obrazu odtrhnout. A to přesto, že na dalších stěnách visí několik děl od Botticelliho, dokonce varianta jeho slavné Venuše, a o kus dál ještě pár radostných, trůnících nebo do nebe spěchajících Madon. Mě ale fascinovala ta dvoumetrová deska z topolového dřeva a na ní v dokonalé centrální perspektivě zachycené náměstí otevřené k mořské zátoce.